Salon Popelka, Lucie Klicperová, Nehtová modeláž, manikúra, salon, salon popelka

Začátek Manikúry

Již patnáct tisíc let před Kristem používal pračlověk kameny a mušle nejen na stavbu obydlí nebo na přípravu jídla. Archeologické nálezy pocházející ze severního Turecka totiž ukazují, že lidé doby kamenné servírovali čerstvě zabitou zvěř pouze se zvláštně upravenýma rukama i zvelebenými nehty. Jakkoli se nám jejich životní styl zdá nesofistikovaný, marnivost se stala matkou vynalézavosti: malé hrubé mušle posloužily k tvarování nehtů a lávové kameny (známé pod pojmem pemza) k vyhlazení tvrdé kůže na rukou i nohou. Záliba v upravených nehtech souvisí nejen s dobou, ale i s kulturou - manikúra vytvořená pomocí ozdob z plátků zlata objevená v královských hrobkách jižní Babylónie pochází z doby 3 200 let př.n.l. I v hrobkách egyptského královského dvora odpočívají ostatky manikérek žijících dva a půl tisíce let před naším letopočtem, což dokládá, že se ve své době těšily privilegovanému postavení. Alexandr Veliký píše o Ženách ze Středního Východu barvících si nehty hennou a o indických ženách používajících měděně červenou pryskyřičnou látku získávanou z výměšků hmyzu jen proto, aby s její pomocí bylo možné kolorovat špičky prstů a chodidla. Dochovaly se dokonce zmínky o svatebním zvyku z biblických dob, kdy se dlaně nevěsty zdobily přikládáním hennou napuštěné kůže vytvářející jemně tónovaný desén.

Jak vznikl lak na nehty

Egyptská královna Kleopatra nedala dopustit na hennu, aby docílila svých terakotových drápů,zatímco ve Středozemí manželka římského císaře Nerona Poppaea k obarvení nehtů namíchala kombinaci "dračí krve"a jehněčího tuku. Henna byla vhodným "líčidlem" rukou až do 17. století, pak vynalezly ženy v Orientu mnohem rafinovanější způsob. Do nehtového lůžka vstřikovaly organická barviva, aby jim již přímo rostly kolorované nehty. Rok 1917 byl pro barevné nehty rokem vskutku revolučním - představil se první tekutý růžový lak. A od roku 1920 jste si mohly barevné laky na nehty zakoupit v drogériích i lékárnám na celém světě. Z barevné škály představoval nejoblíbenější odstín červenou, po ní následovala zelená, zlatá, kaštanová a dokonce i černá. Myšlenka kombinace podlaku a nadlaku pomohla na konci 30. let minulého století rozšířit popularitu lakování nehtů. Poté, co se během II. světové války chemikálie používané k produkci laků staly vzácnými, hledali chemici k jejich výrobů nový zdroj. Nakonec materiál vytvořili natavením filmu s přidanými barvivy. Tento produkt s vysokým leskem byl předchůdcem dnešních laků na nehty.

Legenda moderní manikúry se zrodila ve Francii 18. století díky dnes prostému odstranění záděry, které si "objednal" francouzský král Ludvík XV. Doktor Sitts, jemuž se pocty králi vyhovět dostalo, vytvořil následně péči o ruce s použitím pomerančového dřívka přejatého z dentálních nástrojů. Sitts své zkušenosti poskytl neteři, která novou službu rozšířila dál po královském dvoře. Komercializace péče o ruce se rozmohla na přelomu 19ř a 20ř století, kdy firmy (jako newyorský salon Riker's Manicure Parlour) zásobovaly Ženy jednoduchými i luxusními sadami k péči o nehty prodávanými v drogeriích. Sady obsahovaly leštící pudr, leštěnku, kelímek s krémem na ruce a pomerančové dřívko. Jak zájem o péči o ruce vzkvétal, produkty byly vylepšovány přidáním lesku na nehty, čímž se celkový vzhled rukou zkrášlil. První laky na trhu byly ve formě pasty, ta se nanášela na nehty a poté leštila.

Čím delší, tím lepší

Obliba délky nehtů byla vždy řízena a určována pouze kulturou, zdaleka ne časem. Za vlády čínské dynastie Ming (1368 - 1644) si šlechtičny na znamení toho, že nemusejí manuálně pracovat, nechávaly růst nehty až do délky 25 centimetrů. Stříbrné nebo zlaté kryty nehty chránily před poškozením. Čínští muži té doby také nosili dlouhé nehty - symbolizovaly jejich mužnost a schopnost chránit se od zlého. Pokud dlouhé nehty nenarostly, umělé se upevňovaly na konce prstů tak, aby je o několik centimetrů prodloužily. Ženy ve starověké Číně si k zesílení nalepovaly na vlastní nehty rýžový papír. "Juliette manicure", která se z Francie dostala do USA v roce 1930, přikládala na povrch nehtu pláténko nebo papír z čajového sáčku a fixovala jej silným nánosem laku. Než se v roce 1980 objevil takzvaný "fiber glass", manikérky upřednostńovaly hedvábí a plátěné obaly před papírem, jelikož držely lépe.